Ideální vs. reálná ztrátová dutina – posun frekvencí

Klíčový rozdíl mezi teorií a měřením spočívá ve ztrátách. Ideální dutina (dokonalé vodiče) dává módy ≈ 10,6; 18,4; 26,0; 33,5; 41,1 Hz. Reálná dutina má ionosféru s konečnou, výškově proměnnou vodivostí, takže elektromagnetická energie do horní hranice částečně proniká a tam se ztrácí. Tyto ztráty efektivně „zvětšují“ dutinu a snižují rezonanční frekvence o přibližně 20–25 %.

Výsledkem jsou pozorované frekvence přibližně 7,83; 14,3; 20,8; 27,3; 33,8 Hz pro první pět módů Sentman 1995Nickolaenko Hayakawa 2002. Posun od ideálu k realitě je tedy podstatný — nejde o korekci druhého řádu, ale o dominantní efekt, který odlišuje skutečnou planetární rezonanci od učebnicového výpočtu.

Fyzikálně se posun popisuje zavedením komplexní vlnové konstanty: frekvence i útlum plynou z komplexního řešení, v němž reálná část určuje polohu čáry a imaginární část její šířku (viz #19, #23). Konkrétní hodnoty navíc kolísají s denní dobou, sluneční aktivitou a stavem ionosféry.